Podzimní Fimo rozjímání, 2011

Dnes ráno mě na tvářích poprvé zašimral mráz. Ne podzimní chlad, ale skutečný zimní mráz. Tak už je to zas tu! Nezbývá než zavzpomínat, na barvy, vůně… Nejen podzimu, ale také cest za polymerem… Po letním útlumu byl totiž letošní podzim opět ve znamení mnoha polymerových akcí po celé Evropě.

Zastávka I.

Má první zastávka je v Čechách, na akci, kterou jsem zorganizovat osobně. V polovině září jsme s radostí přivítali milou a vždy usměvavou Evu Ehmeier z Rakouska, která cca čtyřiceti artyčoko-chtivým „filmařům“ poodhalila roušku tajů skládání artyčokových lístků do náušnic. Jde o fidli neboli mravenčí, titěrnou práci, jak by se jistojistě vyjádřila Carol Blackburn. Po absolvování dne skládání jsem nabyla dojmu, že těmito náušnicemi bych si při jejich prodávání nevydělala ba ani na slanou vodu… Krásná technika, parádní kurz, ale myslím, že artyčoky zkrátka navěky zůstanou Evinou doménou a vizitkou. Evin kurz byl perfektně načasován, a tak v 16:00 bylo mnoho z nás ověšeno náušničkami s artyčoky, zkrátka jen utrhnout… J

Zastávka II.

A nastala doba čekání a těšení se…

…naštěstí ne toliko dlouho, nýbrž pouze tři týdny. Jenže tři týdny mohou být někdy dlouhé téměř jak měsíce. Nicméně dočkaly jsme se. Pět lektorů, pět organizátorek, šedesát účastnic ve třech skupinách. Bad Homburg, EuroClay Carnival. Akce, která před rokem v červenci byla během pár dní beznadějně vyprodaná. Třídenní polymero-smršť, protkaná výměnou misek, tombolou a spoustou povídání nejen o polymeru. Také mezinárodní setkání, kterému vládla nejen němčina, angličtina, ale také ruština a slovinština. Akce byla perfektně připravena a pověstná německá pečlivost se v pozitivním slova smyslu projevila na všech frontách. Vše zkrátka krásně lehce plynulo bez jakýchkoliv známek zádrhelů. S Bettinou (Welker, Německo) jsme nejprve přeměňovali scrap ve šperk. Parádní rozjezd na počátek. Málo (mentální a fyzické) investice a skvělé výsledky. Odpoledne Donna (Kato, USA) lehce „přitvrdila“ svými otáčivými náramky. S lehkostí sobě vlastní, aurou umělce a baviče zároveň si „povídala“ s černou kostičkou Kato Polyclay a ta s ní velmi ochotně spolupracovala. Také jsme s ní (kostičkou) zapředly hovor a… mno občas tam bylo něco nedorozumění, ale vesměs jsme náramky všechny zvládly. Druhý den začalpřipomínkou  a opakováním artyčoků. S drobným rozdílem, že tentokrát jsme artyčoky mohly trhat ne z oušek, ale z krčků. Kurz byl připraven na půl dne a oproti „české verzi“ byl o něco jednodušší. Odpolední session byla věnována (alespoň pro mě) největšímu zázraku – a to tvoření trojrozměrného šperku – ptáčka sedícího na větvi coby přívěsu na krk. Leslie (Blackford, USA) dokázala pro mě do té doby nemožné:  vymodelovat něco, co opravdu může být považováno za kosáka nebo ptáčka jemu podobného. Kromě lehkosti, s jakou uvedené zvířátko při demonstraci ona sama vykouzlila (celý proces jí trval cca 5 minut, my na něj měli cca 2,5 hodiny), mě okouzlila Lesliina osobnost. Znáte ten stav, kdy zkrátka z člověka cítíte jen a pouze pozitivní energii? Tohle přesně jsem cítila v přítomnosti Leslie. Večer byl ve znamení tomboly a tradiční láhve whiskey, která musí být vypita na každé akci v Německu. Tedy musí, zkrátka je… :o) Poslední den jsme si s Ulrike zopakovali něco z teorie barev, uhňácali barevné vzorníčky a po obšťastnění žaludků a společném focení jsme vyrazili k domovům. Na cestě už nebylo nic zajímavého, snad jen pro ty, co se v blízké době chystají jet po A3 – jeďte jinudy… L

Když jsem cestou domů přemýšlela, co pro mě z celé akce zůstane nezapomenutelným, stále dokola  se mi opakoval obraz mladé ženy - dívky, která byla s námi v mezinárodní skupině. Ač téměř bez prstů a viditelně vážně nemocná, celé tři dny s námi fimovala. A jak fimovala! Její artyčoky (kde je jemná práce prstů tou nejdůležitější) rozhodně nenesly stopy jakéhokoliv nedostatku a i ostatní projekty se té dámě povedly krásně. Těžko vyjádřit pocity ze setkání, ale pokud bych se přeci jen pokusila, byl by v nich obrovský díl obdivu s údivem, jak je možné tak dokonale zvládnout jistý handicap. I již zmíněný kosák coby malý zázrak v porovnání s tím zůstává hodně vzadu.

Zastávka III.

Sotva jsem stačila vybalit kufřík, už jsem zas balila. Tentokráte i manželovi, který Renču (a pro radost), Jendu (romantico) a mě provázel na cestě do Anglie na Polymer Play Days 2011. Akce má pro mě velmi osobní význam, protože před třemi lety to bylo první setkání s „Velkým“ světem polymeru. Tehdy jsem si musela sakra dávat pozor, abych při pohledu na tvořící Donnu Kato nezapomněla zavřít pusu…

Po dvoudenní tour autem, lodí a následném „vyplenění“ hobby-craft obchodu jsme dojeli do Alfretonu – místa konání akce. Přiznám, že jsem dlouho váhala, zdali se akce zúčastnit. Nakonec byla akcí, kterou jen těžko vymazat z mysli. Váže se k ní bohužel i velmi smutné téma nemoci organizátorky Helen, která kvůli vážné chorobě nemohla organizaci akce dokončit. Helen (Cox) pro mě navždy zůstane obrovským tahounem a průkopnicí práce s polymerem. Jedním z pionýrů, kteří se do organizování takových akcí v Evropě pustili. Kdyby bylo možné ji takto virtuálně pozdravit, ráda bych tak učinila.

Samotný program byl koncipován jako čtyři hlavní půldenní workshopy, které byly obohaceny o další čtyři demo ukázky. Účastníci byli rozděleni do dvou skupin a troufám si tvrdit, že jedna z těch skupin byla velmi česká. Kromě již zmiňované Renaty a Jendy jsme se na akci sešli s Evou, Jájou a druhý den také Veronikou, která si „odskočila“ z Londýna.

Na prvním workshopu jsme téměř okusili jahod, banánů a dalšího ovoce. Kdybychom tuhle voňavou parádu spolkli, jistojistě bychom o tom ani nevěděli. Byla totiž tak mrňavá… Popravdě pro mě vystupování francouzské lektorky Stefanie bylo poněkud rozporuplně nelektorské, místy zvláštní.. Nicméně na závěr jsme vytvořili něco, co mě opět přesvědčilo, že před žádným oborem tvoření, žádnou technikou by člověk a priori neměl dělat tlustou čáru. Dortíky do uší ozdobené plátky „voňavých“ jahod, šťavnatých pomerančů a dalších ovocných kousků mě svým způsobem „dostaly“. Myslím, že můj jahodový cane mi zřejmě (díky opravdu nepatrnému množství, které člověk potřebuje) vystačí navěky, nicméně polymerové „jídlo-tvoření“ se pro mě stalo z velmi okrajové části velmi zajímavou součástí tvoření z polymeru. Snad mě tvůrci miniatur za toto vyjádření neukamenují, myslím jej veskrze pozitivně. Odpolední tvoření se konalo v duchu „sítotiskání“ na polymer s Alison Gallant. Nemohu dodat nic než „ooooo“ a „aaaaach“. Úpravy povrchů mě zkrátka „berou“ a tato další dimenze mým uším zněla velmi dobře!  Další den jsme ochutnali precizní práci Christine Dumont, která nezklamala a lekci „špikovala“ matematickými pojmy, přesností na milimetry… Je fakt, že její tak trochu vědecko-objevný přístup, mě v kombinaci s jejím uměleckým duchem nepřestává fascinovat. Je zkrátka pravým renesančním člověkem. V závěru druhého dne jsme tak mohli ozdobit (pokud jsme to stihli) svetry minimalistickou broží. Odpoledne bylo věnováno demo ukázkám steampunku, keltským uzlům, práci s inkousty a v neposlední řadě dutým náramkům. Poslední den na nás čekaly barevné polymerové náramky s Natálií (de Leániz, Španělsko), kde kupodivu kromě všech polymerových „potřebností“ bylo třeba i mlýnku na kávu a brček. Výsledkem se staly velmi dobře (ideálně v celých houfech na jednom zápěstí) nositelné náramky, které rozhodně nepřehlédnete…

Po trochu nostalgickém loučení jsme se odebrali zpět do reality. Polymer Play Days již nikdy nebudou, co bývaly, bude tu chybět Helen a s ní i atmosféra pohody, nadšení…

Zastávka IV.

Pomyslnou tečku za podzimním polymerovým šílením učinil Vyžlovský fimo-tvorný srazík opět na rodné hroudě. Dovolila jsem si jej zorganizovat téměř u domu a tentokráte více otevřeně – nejen pro známé a kamarády z Fleru, ale i pro další závislé a polymeru-chtivé. Oproti očekávání se nás nakonec sešla celá řádka, tedy řádka… 26 lidí, takže salónek téměř praskal ve švech. Ale každý nakonec měl své místo a prostor. Všichni tvořili, co je zrovna inspirovalo, nebyla nouze o textury, inkousty a dále.  Sraz byl okořeněn vsuvkou v podobě demo ukázky techniky razítkování a práci s inkousty. Co mi kromě vzpomínky na „polymerový rauš“ zůstane, je společný duhový cane, který jsme poskládali, složili dohromady a poté každý dostal kousek. Takto by měla fungovat komunita, no ne?

Sedím u pracovního stolu, kličku strojku v ruce, koukám na jinovatku na trávě a spřádám polymerové plány na další podzim. Už teď vím, že bude další Fimohraní ve stylu Art Nouveau a troufám si tvrdit, že tentokráte veskrze americké obsazení bude více než vábivé.