10. Scrapbookový dýchánek u Nemravky

Má tradiční věta: "Je to zasejc za námi"... Musím opakovaně konstatovat, že letošní první a celkově 10. (tedy malinko jubilejní) dýchánek se velmi vydařil. Ještě teď se musím smát, když si vzpomenu na unikátní hlášky, které z přítomných včera doslova padaly. A že měl Pravčický tedy, co zapisovat (s vydatnou pomocí Lucky K. - která vyfasovala funkci "tlumočník-překladatel").

Jako již tradičně se sešla partička, která už předem zaručovala, že ani tento dýchánek nebude výjímkou a bude prima primisima. A ani o dobrou sváču, kterou některé z nás již pravidelně nosí, nebyla nouze. Proto nás hned na začátku odzbrojila Monča svou větou: "To jako nemáme dneska nic k jídlu"... A vyděšeným pohledem koukala na prázdný stůl, kde obvykle naše pochutiny bývají. To však netušila, že za zády na okně se štosuje jedna buchta za druhou. Takže první funkce našeho zájezdu byla jasná "svačinářka Monča"!  Což z její funkcí zásobovače z minulých dýchánků, tak nějak souvisí (i když tam o jídlo nešlo). 

A u jídla a pití ještě chvíli zůstaneme. Mě po nějaké chvíli odzbrojila pro změnu Peťa svým dotazem: "Já si s dovolením půjčím hrníček"...načež jí přišla odpověď: "Ty jako nemáš svůj?"...a přišla další odzbrojující odpověď: "Dneska jsem si ho zapomněla přinést"...ani jsem netušila, že si Peťa (jakožto dýchánkový inventář) nosí vždy svůj hrníček. 

Dýchánek se opět nesl v lepení všeho možného i nemožného. A slova jako "resty", "doháněčka" či "skluz" jsem hned z kraje zakázala (což jsem už dávno zakázala i sama sobě), jelikož to děláme s láskou a tak jak nám všem čas dovolí. Je to naše úchylka, naše láska, naše závislost, prostě něco, v čem můžeme realizovat samy sebe! 

Další pověstnou větou v našich myslích zůstane tvz. Óda na záchod. Aneb když někdo nedoslýchá (ano já se přiznávám). "Dolepím ódu na záchod a jdu..." takto jsem si vysvětlila (lépe řečeno můj mozek) Soničky větu: "Dolepím O a jdu na záchod"...lepila zrovna slovo ZOO. No uznejte, kdo by se pak půl hodiny neválel smíchy pod stolem, místo lepení.  Ale nebojte, Sonička totiž dostala funkci "hláškaře zájezdu", jelikož její perličky zůstanou opravdu nezapomenuty. I její telefonát manželovi, aby jí připomenul, který že to den v té ZOO byli (journaling prostě nesmí chybět). 

A abych to dlouho neokecávala, tak při své stránce s výše zmíněným ZOO, se z jejích úst za chvíli ozvalo: "Nevím jestli mám ubrat husu nebo krávu?".  Načež její sousedící Lůca K. vynesla po chvíli otázku: "Cos vyřadila?"...Sonička "Krávu"...Lucka..."A proč? Nebyla fotogenická?" Sonička: "Ne, už jsem tam jednu odrůdu měla"...Co dodat? I takováto dilemata musí zkušená scrapařka řešit každý den. Aneb u nás to není "Být či nebýt" u nás to je "husa či kráva"...

A náš zájezd dále gradoval. Ale bohužel se ozvala příroda (i když na tu také ještě dojde) a tak jsme se zašly nabaštit do místní bagetérky. Posléze jsme se řádně posilněné opět pustily do dalšího lepení. Klasicky frčel asi nejvíce Project Life. No ovšem i vyšívačky se tu našly. A Lucky P. vyšité hvězdičky byly famózní (safra nevyfotila jsem její nádhernou stránku). 

I Lucka P. přidala také něco do placu. A nic voňavého to tedy nebylo (však posuďte sami). Její památná věta také zůstane v naší paměti: "Já tedy po sobě sbírám velmi důkladně"...diskuze na téma psích exkrementů, která se rozjela do obrovských rozměrů, kdy nám Lucka odborně vysvětlovala, jak pravidelně vyšlápne psí H...O a že to opravdu není od čivavy či jiných malých pejsků, protože dle jejího odborného posouzení, nic tak malého by nic tak obřího nemohlo vytlačit, to je prostě nemožný...Tož Lůca vyfasovala funkci "exkreminátora". Dámy, opravdu díky, protože jen při psaní těchto řádek, se celá třesu, tečou mi slzy a chechtám se tu zpětně jako blázen... Navíc druhá Lucka M. bravůrně přispěchala a nabízela Lucce P. obrázek jezevčíka z Carpe Diem kolekce.  Ale abychom se jen nesmály, dozvěděly jsme se, že Lucka P. strávila 2 roky života v Korei, což nám přišlo naprosto šokující. A hned jsme chtěly, aby nám něco řekla korejsky a i napsala. Opakovat to tedy nehodlám (si to nepamatuju a Pravčický už nezapsal neb tlumočník-překladatel byl už fuč).

Zcela výjimečně jsme na tomto dýchánku opomenuly "rodit". Kdo prošel někdy naším posezením, už ví, že většinou a s pravidelností až nechápavou, vždy kolem 15 hodiny rodíme. Tentokráte jsme to nějak zazdily, tak snad příště. Což? 

Nedá mi to a musím se vrátit zase k Sonče. "To je ale velké album"...tuto větu Sonča vznesla směrem k oknu, kde jak dle jejího scrapařského srdce někdo asi odložil své obří album. Opět se ozval smích na celou místnost, protože ono míněné album, nebylo album, ale velká místní lékárnička. Jj závislost neutlučeš. 

No a na závěr poslední ze zdokumentovaných výroků ze včerejšího dýchánku...musím zůstat opět u Soničky (škytáš viď?). Její stránka ze zoologické zahrady zůstane asi zapsaná v nás všech, protože kromě velmi povedených fotek, které tam měla, se nedalo přehlédnout, že je tam dost velmi osobních a netradičních fotek. A čemu se vlastně divíme, když z ní vypadlo: "Strašně ráda fotím zadky"...A opravdu, má jich tam požehnaně. Funkci k tomuto výroku raději přiřazovat nebudu...a POZOR šlo o zvířecí zadky.

Bylo to prostě famózní! Díky za takovou oddychovku, kdy můžeme dělat, to co nás baví, přitom si skvěle pokecat a od srdce se zasmát! Chápu, že pro nezasvěcené je tento blog trošku mimo mísu, ale věřte, že je to vždycky kvalitní jízda! A máme i serióznější témata, než ta která jsem tu košatě popsala...

Tak holky, zase brzy "nascrapu"...pa

Kačka Pupi