16. Scrapbookový dýchánek na Nemravce

Když dýchánek, tak scrapbookový. Když scrapbookový, tak na Nemravce. Ano, máme za sebou již. 16. scrapbookový dýchánek na Nemravce v naší krásné vojkovské kurzovně. A jelikož za týden tu máme Velikonoce, tudíž i naše dýchánková sobota se nesla v duchu Velikonoc. 

Nemohla jsem odolat a musela jsem nutně připravit velikonoční uvítání. Sice trochu ve spartakiádním stužkovém stylu, ale myslím, že se povedlo. A aby si dámy nemyslely, že za šaška jsem tu pouze já, tak vyfasovaly též pestrobarevné pentle (které jsem posbírala doma po narozeninové oslavě) a musely se také vyšperkovat. Trocha příprav přece jenom musela proběhnout...

...a společné foto bylo na světě...holky by mi asi neodpustily, kdybych sem nedala hlášku, která asi vejde do dýchánkových dějin. Ano autorem jsem já, protože když jsem kontrolovala vyfocený snímek, utrousila jsem "No jo, jeden větší debil než druhý"...ale holky mi to odpustí, neb mě znají a ví, jak to bylo myšleno a že jsem je touto větou zdárně pobavila. 

Další nutné fotografování a Selfie...Když se dívám na sebe, tak se musím pochválit, nevypadám já věru zle, zkrátka žena jak má být...

Ale jinak nebojte, jsme celkem normální parta scrapbookových žen. A samozřejmě všechny ženy asi tuší, že když se sejde banda ženských, že se probírají různé věci. Tentokráte se náš debatní kroužek zaměřil na naše pánské polovičky (určitě se doma uškytali). Ale kromě toho, že jsme se ujišťovaly, že všude je to stejné, se scrap-pařilo, vyšívalo, lepilo, vystřihovalo a bigšotilo o sto šest. 

Navíc se na nás přijely podívat i maminy, co doma odložily na chvíli svá dítka, aby si zrelaxovaly mozek. Ale měly jsme tu i mimi návštěvníky (druhé mimi jsem nějak nestihla nafotit). A snad asi historicky poprvé se mezi nás odvážil vstoupit i chlap. Tatínek, který přivezl právě druhého mimi návštěvníka na krmení. Toho jsem raději nefotila (myslím toho tatínka), už takhle to byl výkon mezi nás vlézt. 

Kromě mé pověstné hlášky u focení všechny přítomné zase perlily. A pár perliček si Pravčický zapsal.  Jak jsem již výše zmínila, tak na přetřes přišly naše lásky (které doma hlídali děti).  A zjistily jsme, že výjimky existují i mezi pány kluky. Jednu takovou výjimku má doma Sonička, které manžel peče. Peče kynuté buchty. Což okomentovala: "No to už je vrchol". A Dáša, která se utrhla z domova po více jak roce, zkonstatovala: "No co já bych za takový vrchol dala". No comment! 

Probíraly jsme také ztráty snubních prstýnků. A i tady se perlilo. Diskuze mezi Moni a Soni: "No jo, tak se mu smrsknul, když mu byla zima a ztratil se". Stále jsme se bavily o prstenech na prstech rukou. 

Jo a holky - to je ten Monči úsměv, o kterém jsem mluvila...ten je co?  

Ještě jednou velké díky, že jste k nám na Nemravku zase zavítaly a že jsme si to takhle skvěle užily a smíchem si prodloužily život o pěkných pár let! 

Všem přejeme krásné Velikonoce plné jarních barev a pohody! A brzy zase nascrap-pařenou!

Kačka Pupi 

PS: A holky, na Matějský jsem dneska byla, na nic jsem nevlezla, ale fotek máááám vagon!